Smích smutného lvíčete

Novela z roku 1994, rovnež malinko naivní a především dlouhá, zde spíše jako archiválie, dokumet a záloha. Příliš citová?Ten příběh není zlý, přijde mi, že je v něm moc “vodního elementu” a málo toho pevného, co by ho drželo pohromadě.

Smích smutného delfína

Marek´s Pages

 *

Namodrale stříbřitý měsíc mlčky shlížel na ztichlou pláň a muži se zdálo o ženě. Někde blízko se nakrátko ozvalo divoké hašteření hyen a zdálky jako v odpověď dolehl vysoký štěkot šakala. Noc ležela kolem v měkkých stínech a v klidném oddechování spící smečky. Dnes byl po dlouhé době zase šťastný den. Vzdychání a supění k prasknutí nacpaných břich říkalo, že dnešní úlovek byl bohatý. Dokonce i na mláďata zbylo dost a ta občas žalostně zamňoukala ze spánku, když jim těžký žaludek přinesl špatné sny. Hlad byl pro dnešek tentam a vypadalo to, jako by ani nikdy nebyl.

Muž nenacpal své břicho jako lvíčata, přesto měl sny stejně tíživé a možná i těžší. To ta žena! Měl hlavu těžkou jejími obrazy, které nešly strávit a které se vracely noc co noc. Noc co noc už po celé dva roky.

Byla krásná. Nádherná, jak lví hříva dlouhých plavých vlasů, vlála v chladném větru, kolem její tváře a ona se na něho dívala těma pronikavýma, jantarovýma očima. Smutnýma a hlubokýma, když on si ji bral. Tehdy i teď ve snu. Ale teď se náhle její oči měnily. Už to nebyly její, ale lví oči, nedržel ji, ale malé plačící lvíče krvácející z velké rány. Kulky z automatických pušek kolem zvedaly malé obláčky prachu a všechno se to odehrávalo bez jediného zvuku. Byl najednou sám v neskutečném tichu. Chtěl křičet, ale z úst mu nevyšla ani hláska, chtěl utíkat, ale nohy mu zdřevěněly.

Byl to stejný sen jako už nejméně posté a nejděsivější na něm vždy bylo to ticho. Zpočátku se vždy zdálo krásné, objímající a uklidňující, ale pak začpělo chladem, zamrazilo, stisklo srdce a v myšlenkách rozevřelo prázdno. Zahlcovalo a dusilo a on se z takových snů probouzel zalitý ledovým potem, se srdcem zběsile tlukoucím.

Probudil se tak i teď. Posadil se a stiskl hlavu v dlaních. Nějaké zvíře plavalo přes řeku, hlasitě přitom odfrkovalo a cákalo. Džasa zvedl hlavu, rozhlédl se a zastavil se pohledem na muži. Byl to statný, dnes už téměř čtyřletý, sebevědomý lev s mohutnou zlatavou hřívou a velkou jizvou na levé lopatce. Vůdce Párvské smečky a král Párvské stepi.

"Wrú, Džasa, wrú." Můj, Džasa, můj. Zavolal na něj muž tiše. Lev se nepohnul, jen se na něj dál díval. Měl inteligentní, trochu až zasmušilý výraz. Působilo to dráždivě Jakoby neustále přemýšlel, pozoroval a hodnotil. Skutečně byl z celé smečky zdaleka nejinteligentnější. Snad proto se také téměř nikdy nesmál a jeho jméno znamenalo v překladu Smutný. Muž zavolal ještě jednou.

"Wrú, wrú." Znělo to spíš jako předení, pouhý výraz spokojenosti, než jako volání. Lev se ale přece unaveně zvedl a těžkými houpavými kroky k němu zamířil, překračujíc spící lvíčata. Došel až k muži a svalil se mu beze slova u nohou. Ještě potřásl hřívou, srovnal své těžké břicho a zůstal ležet.

"Džasa wrú." Muž se k němu přisunul blíž až se o něj opřel zády. Cítil teplé lví tělo a ten dotek ho uklidnil. Obrazy se rozplynuly mezi mraky, které přišly skrýt měsíc, a noc už byla úplně tichá. Oba brzy opět usnuli a sny se k nim už nevrátily.

* * *

"Děvka! Ta zatracená děvka!" Luri udeřil sklenicí do stolu. Nevnímal, jak se mu střepy zabodávají do dlaně. Byl na mol opilý.

"Ta mizerná, zatracená děvka!" Udeřil znovu, dlaň zalitou krví. Měl hodně přes metrák, a tak s ním Jansh nemohl ani hnout. Marně se mu snažil otevřít ruku, ve které Luri stále tiskl střepy, marně se ho snažil zvednout od stolu. Musel počkat než Sam doběhne pro pár dalších chlapů. Luri mezitím dál mumlal svoje kletby.

"Ta... ta... nechala nás tady, ta..." Hlava už mu padala na stůl. Jansh z něj rychle smetl střepy. Sám se přitom pořezal.

"Hnít nás tu nechala! Sto chlapů tu nechala, děvka... každou noc se mi o ní zdá. Vrazil bych ho do ní... miloval bych se s ní, že... já... já ji... miluju ji, zatraceně já tu děvku miluju..." Usnul. Odnesli ho domů a nikdo o tom víc nepromluvil. Kiamok bylo tiché město. Spíš městečko, ubohá osada, krčící se kolem jednoho malého reaktoru pod jižním úbočím Párv Dylgy. Malá a ubohá, ale jediná na celé planetě, takže se jí její vlastní obyvatelé někdy posmívali a podle starého Billa jí říkali Kia City. Málokdy se tam sešlo víc než padesát mužů. Nic je v Kiamoku nedrželo. Žádná žena, žádné děti. Hedera byla dokonalá planeta, ale ženy na ní nebyly. Ta poslední odešla právě před dvěma lety.

* * *

"Manta volá deft, Manta, Manta."

Hypnotické gravikřivky modelované na obrazovkách zrychlily svůj běh. Loď se dvěma spojenými kruhy ve znaku, které mohly být i ležatou osmičkou, se právě dostávala do spádové oblasti nové brány.

"Lagedok vítá Mantu. Zachytili jsme vás. Deaktivujte fázory, režim XOR."

Mohutný vír ústí R-A struktury do Základního prostoru rychle vtahoval zmrtvělého giganta. Velkoplošné obrazovky zabíraly zběsilý úprk nekonečného zebřího stáda.

"Lagedok Mantě, kontrola pásem. Volná gama-gama až gama-epsilon, iota-gama až iota-epsilon, omikron-gama..." Nikdo však úchvatnou podívanou nevnímal, strnulé postavy ve vysokých křeslech vypadaly jako spící, dokonce opředené stříbrnou pavučinou vodičů, které spojovaly jejich mozky bezprostředně s mozkem lodi. I vnější reproduktory zůstaly zapnuté zbytečně a hlasy spojení jen násobily ticho v centrále.

"Manta Lagedoku..."

"Lagedok Mantě..."

Konverzace mezi lodí a bránou nabírala na tempu. Rozběhlo se odpočítávání poslední fáze výstupu.

"Pět minut."

Naplno vytížené komunikační kanály ševelící směsí kódů a hlasů a v nich jakoby jen vzdálené tušení mocných sil, jež je obklopují...

"Čtyři padesát," a svírají...

"Čtyři čtyřicet," a drtí...

"Mallongi z normy!" Úsečné hlášení a stříbrná síť se zachvěje pod náporem vzrušených dotazů a odpovědí. Mocné síly jsou náhle blíž...

"Bráno, jste patnáct procent pod!" a skutečnější...

"Sedmnáct procent pod." a hrozivější...

"Devatenáct procent."

Dlouhé mlčení, jen údaje rychle se zvětšujících odchylek.

"Čtyři dvacetdevět, dvacet procent pod."

"Bráno zastavte odpočet!"

Odmítavý záchvěv uvnitř sítě: "Patnáct terrawatů za spádovým horizontem, musíme pokračovat."

"Čtyři dvacetdva, dvaadvacet procent pod."

"Bráno..."

Místo odpovědi náhle cizí klidný hlas a příkaz.

"Spusťte fázory, režim AND!"

Síť je na okamžik zmatená.

"Kdo jste, identifikujte se...

Jsme v režimu XOR, výstup řídí brána...

Na spuštění vlastního zařízení je pozdě...

Hrozí porušení synchronizace pásmových fází..."

Hlas ale jen opakuje.

"Zde Nyl Reg, deft. Spusťte fázory, pozdržíme výstup záložními okruhy."

"Bráno, zatraceně co tam máte za zmatky? Nemůžeme přijímat příkazy od..."

"Deft, kapitán Fark. Předávám řízení výstupu Nylu Regovi."

"Manta, rozumím, zapínám fázory, režim AND."

"Čtyři nuladva, fázory v náběhu, synchronizujte nový odpočet..."

* * *

Nová brána se v soustavě vzdáleného žlutého slunce (Ross Lynx AU728-8B, spektrální třídy G2) objevila poté, co při havárii transferu deftu Danach zkolabovalo celé tamní rameno R-A prostoru. Nebyla tedy novou branou, ale snad z něčí pověrčivosti nebyla pojmenována Danach II, jak bylo u takovýchto kolizních bran obvyklé, nýbrž Lagedok. Byla příliš jiná. Jiná nejen odlišností od svého minulého vtělení, nejen tím, že přicházela na svět s obrovskými potížemi - pohyblivé ohnisko s dosud nepotvrzenou amplitudou rozkmitu, zrádné nulové body vyvolávající ozvěnové vlny, plovoucí kotviště - ale jiná mezi branami vůbec. Hluboko ve svých zákoutích skrývala něco, co si vynucovalo - úctu? Respekt? Danach byla tuctově obyčejná a poslušná. Její jméno se zkrátka - nehodilo.

* * *

Teprve když vesmírný kolos bezpečně zaujal parkovací dráhu nad olbřímím tělesem asteroidu nesoucím vesmírnou stanici, napětí na frekvencích a v hlasech povolilo. Éterem se rozlehlo veselé pokřikování uvolňující rozbušená srdce. Ani výstup podporovaný energií Manty neprobíhal bez vzrušení. Loď nemohla za tak krátký čas poskytnout maximální výkon, přetížená brána pracovala bez zálohy, která - sama také přetížená - působila jako zpožďovač hlavního okruhu. Časová rezerva nebyla větší jak tři sekundy.

"Manta zdraví hrdiny!" Vykřikl kdosi a hned se k němu přidali další.

"Jestli jako s bránou umíš i v posteli, nechám se předělat na holku..."

"Odkážu ti půl svý zahrádky, samej hrášek!"

"Vezmu si tvou tchýni..." Smích rozpouštěl zbytky prožitého strachu. Kompjútry dobíhaly kontrolní sekvence, posádka lodi už přecházela do spojovacího modulu. Šéf výstupu ho ještě navedl na přistávací dráhu.

"Vítáme vás u nás a čekáme vás u večeře."

"OK zlato, mně dnes bez kaviáru a dvakrát osladit. Myslím, že si zatraceně zasloužím."

"Jestli vezeš něco zatraceně hezkýho, třeba třikrát... manévruj pomaleji, jsi v narušeném gravipoli."

"Cítím to, dík... hezký vezu hned dvakrát, každý tak po padesáti kilech s pěkně dlouhejma nohama. Můžeš si vybrat, myslím, že si taky zasloužíš."

"Dík, viděl jsem prospekty. Zamluv mi tu plavovlásku a přistávej k třetímu přístavišti."

"Rozumím, plavovláska, třetí post."

Rampy přístaviště se pomalu rozevíraly. Vzdáleně přitom připomínaly hladové ústí brány.

* * *

 

 

 

Marek´s Home Page

Last edited: 19.11.2002

Marek´s Pages     Vzkazuji      Linky     Xemona      Kniha hostí      Napsat        Hostitel